Martin Zikmund on-line

Cestopis o stopování po Evropě IX.

Den devátý: příjezd domů

Přejezdem na české silnice jsem okamžitě přestal usínat. V tom DAFu mi na každé díře v silnici málem vypadaly zuby. Domlouváme nejvhodnější místo přestupu na Ninovo auto. Jsme tam za krátkou chvíli, děkujeme řidiči a loučíme se. Za chvilku přijíždí Ninovo auto a já si konečně můžu oddychnout. Vyprávíme a já se mezitím FAKT těším do vany.

Shrnutí

Prožili jsme skvělé dobdrodružství a až na ztracený foťák z mé blbosti, děravé kraťasy a 400km zajížďku to bylo skvělé. Autostop po Itálii funguje a kdybychom chodili rovnou na benzínky, tak možná prostopujeme míň času. Počítám útratu. Zjišťuji, že ty opravdu nevyhnutelné výdaje (jídlo, voda), nás dohromady přišly na necelých 20 €, což je na dva lidi úplně směšné. I tak jsem s celkovou útratou 100 € spokojen, protože jsme občas chtěli užívat a nejíst jenom nejlevnější jídlo. Příště budem již zkušenější a můžem si stanovit i vyšší cíle. Například Skandinávii. A nakonec ještě Julči fotogalerie.

Cestopis o stopování po Evropě VIII.

Den osmý: Noční sprcha a cesta domů, pokus druhý

Asi ve tři v noci nás probudí šílená sprcha na stan. Chvíli poslouchám a zjišťuju, že nás ostřikuje nějaká stříkačka, možná z vedlejšího pole. Po cca 10 minutách to na pár vteřin ustane a najednou jsme pod proudem asi 10x horším. Pomalu mi dochází, že se okolo nás z trávy vysunuly zavlažovače na trávu a perou do nás vodu ze všech stran. Jeden je hned za stanem a máme to hned z první řady. Asi 20 minut jsme pod těžkou palbou, vevnitř však naštěstí sucho. Ráno musíme balit mokrý stan.

Deny má pro nás ještě horší zprávu než včera: Zahradní stroje nejsou připraveny, dostal nový úkol, jet naložit do Milana a s nákladem jet někam do Anglie. Představy o cestě zpátky se zhroutily. S omluvou nás vyhazuje na jakési benzínce u Verony, vyměňujem si čísla a odjíždí pryč. Už jsem skoro zapomněl, jak těžký mám batoh.

Jenže z benzínky se nejde dostat. Potřebujeme na opačný směr a na benzíně není ani podchod, ani východ zadem. Je celá oplocená a vesnici vedle sice vidíme, ale přes plot. Ven se jde dostat prostě jenom autem přes dálnici. Všímáme si však velkého otevřeného transformátoru, který je asi právě v údržbě, ale technik tam není. Transformátor má vchod z obou stran… šťastní za tuhle náhodu procházíme transformátorem ven z benzínky a ve vesnici hledáme nějaký obchod.

Nakoupíme a jdeme směrem, kde si myslíme, že bude nadjezd nebo podjezd pod dálnicí. Potřebujeme na druhou stranu. Hodinu a půl chodíme po pletenici silnic a úplně se ztratíme, benzína naproti jakoby se vypařila, cestu k ní nemůžeme najít a ačkoliv jsme na druhé straně, nemůžeme se k dálnici ani dostat a do toho nás mate dálnice druhá, která se s tou první kříží nedaleko, až úplně ztratíme ponětí, která ta naše dálnice vlastně je. Zoufalí se po dvou hodinách vracíme do vesnice a ptáme se mladíka v místní mototechně. Přinese papír a tužku, abychom mu mohli nějakým jazykově nezávislým způsobem naznačit, co vlastně chceme. Dlouho nemůže pochopit, proč nejdeme tam, kam nás posílá, až pochopí, že my prostě nemáme auto, že jsme tu pěšky. Přemluvíme ho, aby nás odvezl někam, kde to pro nás bude lepší.

Nasedáme do auta a jedem několik minut, vyhazuje nás před nájezdem na směr Venezia. Vytahujem už zmačkané cedulky a stopujem, půl hodiny, hodinu. Každej řidič rozhazuje rukama, kroutí hlavou, ukazuje na jiné směry a já cítím, že tady to prostě nepůjde, protože je něco ve vzduchu. Balíme a jdeme směrem k nájezdu. Všímám si, že tady je nájezd na všechny směry a že většina aut asi jede na Padovu.

Vystoupáme na jeden malý nadjezd nad dálnici, abychom se koukli, jak dálnice v obou směrech vypadá a jestli něco neuvidíme. Bingo! V dáli vidíme benzínu Agip, to je naše šance. Jdem zpátky dolů a jdeme po malé silnici, která vede poblíž podél dálnice a doufáme, že se dostaneme někam k benzíně. Cestou narážíme na ekofarmu a jdeme nektarinkovým a kiwiovým sadem. Dorazíme konečně k benzínce zezadu. Jenže benzínka je kompletně oplocená vysokým plotem a zadní brána zamčená. Nevíme co dál, zkusíme to přes sad, kterým se dostaneme až k dálnici, ale až tam jsem si všiml, že v Itálii jsou všechny dálnice oplocené ostnatým drátem a přístup k nim je nemožný z jakéhokoliv jiného místa než je nájezd.

Zas začíná zoufalost. Vracíme se k bráně benzínky a zkoušíme zvonit, jestli nás někdo nepustí. Po čtvrtém zazvonění se interkomu ozývá hlas. Jak však uslyší angličtinu, odmítá cokoliv a zavěsí. Nevíme, co dál. Napadla mě však spásná myšlenka. Beru do rukou své klíče a strkám je do zámku z boku, odklapávám západku zaháknutím klíče a otvírám si bránu sám. Heuréka! Po asi 3 4 hodinách opět na správném místě a můžeme pokračovat ve stopování. Ledová voda z benzínky nás teď velmi potěší.

První, co děláme, je, že prohledáváme celé parkoviště a hledáme nějaké české auto. Julča zas boduje. Našli jsme kamion DAF ze Zlína. Chvíli čekáme a objeví se hubenější sympatický řidič. Rád by nás vzal, jeví se ochotně, ale říká, že už teď bere jednoho člověka navíc. Vysílačkou se snaží po dálnici najít další české kamiony, aby nám pomohl dostat se domů. Neúspěšně. Nakonec nás bere, ale musíme jet trochu schovaní. Bohužel si musí za pár hodin dát devítihodinovou pauzu, takže nás může hodit nejdál do Rakouska. Nevadí, jedem.

Cestou vyprávíme, jak jsme se sem dostali a co se nám všechno přihodilo, a řidič se tím dobře baví. Jedeme asi hodinu a půl a před námi se objeví kamion DAF s nápisem Mikulov. Vysílačkou se s ním spojíme a snažíme se zjistit, jestli náhodou nejede na Brno. Jede do Pohořelic u Brna, a má to cinklý, takže to jede na jeden zátah. Souhlasí, že nás vezme. Domlouváme si odpočívadlo, kde přestoupíme.

Řidič, o něco starší než já, jede s chlaďákem a bere nektarinky, rajčata a saláty z Itálie do Čech. Než vyjedeme, čekáme ještě asi hodinu na jeho kolegu, co jel za ním a zdržel se. Za tu dobu nám o sobě řek spoustu věcí a my jsme stihli taky povyprávět. Vyrážíme na snad poslední cestu.

Náš DAF je opravdu staršího ročníku, jízda je fakt tvrdá a každá prasklina v silnici je pořádně cítit, navíc nefunguje klimatizace, vedro, ale přežíváme. Dozvídáme, že půlka Itálie pije mléko z Kunína a vůbec o tom netuší, taky se dozvídáme, proč už to tak dlouho nebude. Řidiči spolu přes vysílačku furt něco melou a občas je to vtipné. Stavíme na grilované kuře a už se pomalu ztmívá.

Najezení kuřetem zas nasedáme do kamionu a řidiči si chystají a vyměňují filmy, aby měli na co koukat během cesty. Prý díky tomu za volantem neusínají. Vyrážíme. Villach, Klagenfurt, Graz, Wien, koukáme už na třetí film v kuse a já mezitím řeším, jak se ve čtyři ráno dostaneme z Pohořelic u Brna. Neuvěřtelná náhoda, že kamarád Nino je zrovna tuto noc nedaleko Pohořelic na nějaké akci a má auto. Prosíme o odvoz, půjde to. Super.

Cestopis o stopování po Evropě VII.

Den sedmý: Dolomity a Rakousko

Vstáváme, rozlámaní, ale živí. Jdeme na kafe a hned vyrážíme dál. Jsme na úplném severu Itálie a navigace nás vede na čím dál užší a točitější silnice. Objevují se nádherné Dolomity. Vysoké skalnaté hory, padající voda, tyrkysová jezírka a vodopády, projíždíme v kopcích nádhernými vesnicemi, ve kterých se snad zastavil čas. Tak jsme zakoukaní do okolí, že přejíždíme poslední možnou odbočku do našeho cíle a zabloudíme v jedné z vesnic. Avia by měla problém se v ní někde otočit, ale Deny s dvojitým návěsem se otáčí s přehledem. Stavíme na kafe u krásného výhledu na Dolomity a dýcháme ten svěží vzduch.

Přejíždíme konečně rakouské hranice, jedem směrem na městečko Lienz, kde najdeme místo, kde máme vyložit izolace. Pomáhám s vykládáním, za hoďku jedem pryč a parkujem, aby Deny obdržel další zprávu z dispečinku.

To, co dostal nás ale vůbec nepotěšilo. Další úkol totiž není jet domů přes Brno, jak očekával, ale vrátit se do Itálie, do Bergama, naložit zahradní stroje a jet na Plzeň. Jsme před rozhodnutím, jestli nás někde v téhle rakouské díře vyhodí a budeme stopovat dál (přičemž bychom mohli max na trasu Innsbruck a pak do Německa), a nebo jestli s ním pojedeme zpět do Itálie, kde se otočíme a až poté pojedeme do Čech a ztratíme tak jeden celý den. Konzultuji s mapou, nadávám na tohle blbé místo a nakonec se rozhodujeme, že s ním raději pojedeme zpět do Itálie.

Cesta je dost nudná, Deny je naštvaný a nemluví, lepší je to až k večeru. Přemýšlí, co všechno provede šéfovi. 130 km před Bergamem stavíme na benzínce na noc. Tentokrát si však postavíme stan a budeme spát tam, protože další noc na 50 cm široké posteli ve dvou nepřežiju.

Cestopis o stopování po Evropě VI.

Den šestý: Cesta domů, pokus první

Chtěli jsme se ještě koupat, jenže moře se stále neuklidnilo. Místo pláže jdeme naposled do obchodu koupit si jídlo na cestu zpět. Místnímu oblíbenému fousatému bezdomovci dáváme naši kolejní deku, se kterou se nám už nechtělo tahat a on na nás zírá jak na spasitele a mnohokrát děkuje.

Jdeme po silnici z Montesilvana a podobně nenápadně jako s Pescarou navazuje další město, Sant' Angelo. Podle mapy by z něj měl být opět nájezd na Autostrádu. Bohužel doslova. Vidíme podobně frustrující dopravní situaci jako před pár dny u A4. Jenže tentokrát je to úplně v háji. Nájezd na dálnici opět z křižovatky, ale navíc uprostřed města, okolo parkoviště, odbočky na všechny strany a uprostřed křižovatky navíc stojí policie a náhodně staví auta na prohlídku. Ze zoufalství vybíráme jednu silnici vedoucí směrem ke křižovatce, stojíme na ní s trapnou cedulkou na několik set kilometrů vzdálené město a stopujeme auta, která ale míří na úplně všechny směry. Výrazy v obličejích řidičů radši nebudu popisovat.

Už už jsme to balili, že zkusíme vymyslet nějaké alternativní řešení. Schováváme ceduli, když najednou zastaví dodávka, Ford Transit. Mladý sympatický řidič nám vysvětluje to, co už dávno víme, a to, že tady žádné auto nechytíme. Paradoxně však tím, že zastavil, dokázal, že to není úplně pravda :) Nabízí odvoz na benzínku. Jasně, že berem. Chtěl jsem batohy naházet do nákladního prostoru, ale když jsem otevřel dveře, vypadlo na mě asi dvacetikilový kus vepřového masa. Takže nakonec batohy na klíně, chvilku to vydržíme. Italština je zas velká jazyková bariéra, avšak když jsme řekli, že jsme z Čech, povídal, že je z Chorvatska, tak že bude mluvit chorvatsky a že si asi budeme rozumět líp. Měl pravdu. Vyhodil nás až na první benzínku na A25 a povídal, že tady auta na směr Bologna, Padova chytíme určitě. Taky nám dal pár vzácných rad, jakým městům se máme na autostop raději vyhnout a podobně.

Na benzíně použijem podchod pod dálnicí, abychom se dostali na náš směr. Sedáme na lavičky, které jsou hned vedle výjezdu na dálnici, a chystáme cedulku. Ukážu ji hned na první kamion, který tam zatím ještě stojí, a řidič kroutí hlavou, že ne-e. Projedou asi ještě 4 auta, která nás spokojeně ignorují, a pak onen první řidič vystupuje z kamionu, mává na nás a křičí Bolóňa, Bolóňa. Asi si to rozmyslel, berem batohy a běžíme. Je to starý hnusný kamion, Julča zabírá sedačku spolujezdce a já sedím na tvrdém úložném prostoru mezi. Sklopit zadní pohovku se mu nechtělo, tak to budu muset vydržet cestou na tvrdém.

Italština je opět jediný možný způsob dorozumění. Řidič, něco okolo 4O let, na nás nejdřív něco mluví, ale pak to vzdává, i my to vzdáváme a jedeme mlčky 80 km/h. Po půl hodině však vysloví něco, co zní jako nadávka. Při pohledu do zpětného zrcátka už chápu. Modré majáky, Polizia Stradale za námi, předjíždí nás a navádí na odpočívadlo. Řidič připravuje kopu dokladů, otvírá tachograf a bere starší kolečka. Prokazovat se musíme i my. Když policista pochopí, že na nás italsky nemůže, chvíli kouká do země a zamýšlí se a pak z něj vypadne What in Italy?. Vysvětlujeme, že jsme na dovolené a že se vracíme domů, jenže to už policista asi nerozumí a jen kývá, jakože chápe. Prověření, jestli nejsme pohřešovaní nebo hledaní zločinci trvalo snad čtvrt hodiny, ale nakonec bylo vše v pořádku a pokračujeme v cestě. Za další půlhoďku stavíme na benzínce a řidič naznačuje, že si musí dát pauzu.

Jdem se projít okolo benzínky a Julča najednou zahlédne český kamion. Neváhám ani vteřinu a běžím se zeptat. Řidič se začne smát. Jo, že nás klidně vezme, jen že tu je malý problém, ale že to nějak vyřešíme. Nakonec z něj vypadne, že dokonce jede i na Brno. Máme strašnou radost z této náhody a jdem našemu italskému řidiči oznámit, že s ním už nejedem.

Malý problém je to, že on už veze další dva stopaře, ale sranda prý musí být :) Stopaři jsou z Polska, mladý pár, o 3 nebo 4 roky mladší než my. Bavíme se jenom anglicky, mladý řidič, Deny, válí angličtinu perfektně, ale čeština mu zas tak čistě nejde. Bylo to něco mezi češtinou, slovenštinou a ještě něčím. Prý, že je Chorvat, ale žije v Čechách. Naši polští kolegové měli v plánu Španělsko, ale že narazili na něj, tak si nejdřív projedou Itálii tam a zpátky a teprve pak vyrazí do Španělska. Deny nám před jízdou oznámí, že s námi cestuje ještě pes :) Pozve nás před jízdou na kafe a vyrážíme.

Na zadní sedačce jsme se mačkali tři lidi, lednice a obrovská hromada plyšáků, které řidič vozí s sebou, ale cesta byla pohodlná. Aby ne, jeli jsme si luxusním Volvo FH12, s kabinou u silnice snad níž než mají osobáky a se super výbavou. Zatímco s minulým řidičem jsme se na 80 km/h rozjížděli snad minutu, tady nepoznávám žádný velký rozdíl od osobního auta. Malé štěňátko, které si Deny opatřil před dvěma dny, prý za kafe, nám dělá roztomilou společnost. Jmenuje se Dino, ale Deny mu říká Hňup.

Na benzínce u Rimini vyhazujeme své polské kolegy, vyměňujeme si kontakty a loučíme se. Deny říká, že se jdem nažrat. Vysvětlujeme, že máme vlastní jídlo, ale vrací se nám nechápavý pohled, a ať nekecáme a jdem se s ním nažrat. Dostáváme tác do ruky a Deny objednává. Čerstvé steaky, hranolky, brambory, těstoviny, salát, sýry, pečivo, pití, pivo i víno a na množství vůbec nešetří. U kasy pak platí jídlo pro všechny ve výši našeho rozpočtu na celou dovolenou a ještě doobjednává kávu.

Konečně zas jedeme. Deny jede do Rakouska vyložit náklad a pak má jet domů přes Brno. Cestou furt něco mluví, sází sprosté vtipy a vypráví neuvěřitelné příběhy z jeho cest. Dozvídáme se, že hovoří plynule osmi jazyky, že je stejně starý jako já, že jednou bral 8 stopařů naráz a dostal 3500 € pokuty, a že ho jednou ve Francii chytli policisté a chtěli odvést na psychiatrii, když zjistili, že má za sebou 27 hodin nepřetržité jízdy a že máme kdykoliv zavolat, až budem chtít někam jet, že dělá dobrovolnou mezistátní dopravu pro každýho, kdo mu řekne.

Večer kotvíme na benzíně. Na horní úzké posteli v kabině se prý určitě vyspíme oba, protože i polští stopaři to zvládli. Skládání se do tak úzkého prostoru je vtipné, sice chvíli hledáme pozici, ale nakonec usínáme.

Cestopis o stopování po Evropě V.

Den čtvrtý: žádná Pescara, ale Montesilvano

Hned ráno jdu na průzkum okolí. Místo je skvělé. Není na stan vidět odnikud, přitom je kousek od chodníku ve městě a také kousek od moře. Stan tu klidně můžeme nechat, balíme jen krosny a jdeme na pláž. Moře se ani nedá srovnat s tím, co jsme viděli v Gradu. Koupem se, opalujem, lidé už odchází na siestu, my zůstáváme na pláži, lidé už přichází ze siesty, my stále zůstáváme, lidé pomalu odchází domů, my stále zůstáváme na pláži :) K večeru se vracíme zkontrolovat stan a jdeme do města najít nějakou normální sámošku. Sámoška je 5 minut od stanu, naproti ní McDonald's s čistými záchody, luxus, co si víc přát.

Podle cedulí ve městě zjišťujeme, že už dávno nejsme v Pescaře, ale v Montesilvanu, což je nějaká periferie Pescary, do které jsme včera došli. Nenašli jsme však jediný náznak toho, že někde končí město a začíná jiné.

Vyčerpaní z celodenního flákání a koupání jdeme spát.

Den pátý: Vítr a vlny

Přes noc pěkně lilo, zavření ve stanu zůstáváme hodně dlouho, protože občas ještě poprchává. Jdem kouknout na pláž, hodně silně fouká a na moři jsou velké vlny. Pláž je prázdná. Jdem zpátky do města koupit něco do obchodu a pak se vrátíme na pláž. Chvíli chodíme jen po břehu a koukáme po všech věcech, které moře vyplavilo ven. Přemýšlíme, jestli nás někdo nevyhodí, když půjdeme do vln, široko daleko nevidím ve vodě ani živáčka. Ptáme se jednoho surfaře a ten říká, že to určitě není problém. Hned jsme ve vodě a zápasíme s vlnami, je to zábava. Po hodině a půl nás to přestává bavit, páč jsme dostali chuť na nějaké pořádné jídlo.

Najdeme restauraci, která vypadá docela draze, avšak turistické menu, které nabízí zní tak lákavě, až přemýšlíme, co v tom bude za háček. No, zkusíme to. Jen co dosedneme, číšník přinese kromě jídelního lístku rovnou předkrm. Kalamáry. Přiznám se, že jsem se tomuto jídlu zatím vyhýbal, co to šlo, ale když už to přinesl zadarmo, tak nepohrdnu a dám si. Julča si dává jakési menu, které je složené s prvního chodu – těstovin s masem, druhého chodu – kachny s opečenými bramborami, salátu, lahve vody, tiramisu, kávy a vína – a to údajně vše za 12 €. Já zkouším pizza menu, které je složeno "jen" z pizzy, sorbetu a láhve vody za 10 €, ale čeká mě ještě asi půlka toho, co si objednala Julča :) Takhle jako dnes jsme se fakt dlouho nepřežrali. Útrata k našem překvapení opravdu seděla. Číšník sice nepřinesl účet, jak podle zákona má, ale pobavil nás, že počet Eur napsal propiskou přímo na ubrus, protože u sebe neměl papír.

Sílu máme už jenom na cestu do stanu, kde okamžitě usínáme.

Cestopis o stopování po Evropě IV.

Den třetí: Mestre, Pescara

Ráno balíme a jdem k silnici, kterou jsme měli přes noc za hlavou. Koukám do mapy a kroutím hlavou, protože odsud se prostě nemůžeme nikam dostat. Pravděpodobnost, že někdo odsud pojede směrem k Benátkám se blíží nule, navíc za pár kilometrů se kříží dálnice A4 a A20, takže projíždějící auta z kempů pojedou spíš domů na sever, do Německa či Rakouska a budou plné rodin vracejících se z dovolené. Navíc je neděle, což moji domněnku jenom umocňuje a po projetí pár desítek aut zjišťuji, že jsem se nemýlil. Stopujeme a střídáme cedulky na různá města vždy, když dospějeme k tomu, že použitá cedulka je nám na prd. Všechny jsou na prd. Nápad uzrál v hlavě, beru čistý papír a píšu cedulku s velmi jasným a stručným sdělením: A4.

Konečně to klaplo, staví nám nový kombík Opel Vectra, za volantem mladá slečna, kočka, opravdu moc pěkná. Mluví trochu anglicky. Říká, že miluje takovouhle turistiku, proto zastavila, a že jede právě do práce, která je hned u dálnice A4. Vyhodí nás pár desítek metrů před nájezdem, ale naši pozornost upoutá velký Spar, kam míříme nakoupit další vodu.

Jdeme k nájezdu a poprvé vidíme, jak takový nájezd na italskou Autostrádu vypadá. Polilo mě horko, protože mi došlo, že tady nikde auto nestopneme. Nájezd je rovnou z velké nepřístupné křižovatky a člověk, který to má v hlavě v pořádku, za nájezd pěšky určitě nepůjde. Takže si zbývá stoupnout jen někde před křižovatku, jen na jednu ze silnic, která do ní vede, což je třetinový trafik, ještě dělený třema, protože auta odbočují do všech směrů, nejen směrem na dálnici.

Chvíli okolo křižovakty různě přebíháme, abychom si prohlédli, jak dopravní situace vypadá. V třicetistupňovém vedru a na sluníčku funíme, batohy pořádně ztěžkly a stres s náma trochu cloumá. Sledujeme, ze kterého směru nejvíce aut odbočuje na Autostrádu. Sázíme na jednoho favorita a přebíháme na správné místo poblíž benzínky. Trafik je tu hodně intenzivní a auta jedou i docela pomalu, takže šanci snad máme. Cedulka Venezia, Mestre informuje o našem směru. Ani nevím za jak dlouho, ale nebylo to víc než 15 minut, slyším za zády několikrát troubit auto, otočím se a mávají na nás nějací lidé u velkého auta a zároveň vidím, jak v autě přeskládávají zavazadla.

Rychle balíme věci, běžíme k autu. Je to docela pěkný van – Opel Vivaro – a je fakt fest nacpaný jak lidma, tak kuframa a batohama až po střechu. Jsou to hodně mladí lidé, aspoň půlka z nich určitě mladší než my, veselí, vysmátí, trhlí. Nemůžem uvěřit, že kvůli nám všechno přeskládali, abychom se tam ještě nacpali. Do prostřední řady sedaček si sedají čtyři, aby v poslední řadě byli aspoň dvě místa pro nás a zbytek kufrů. Naskládáme se bez problémů. What's the station?, volá někdo z předu. Vyjíždíme.

Trochu anglicky umí jen slečna vpředu, pěkný kus (nakonec zjišťujeme, že je brazilka), zbytek ze sebe láme pár slov anglicky spíš pro pobavení zbytku lidí. Hudba hraje tak nahlas, že to je i na mě moc, v autě se směje a blbne a my zas nevěříme svým očím, koho jsme to zastavili :)

Během první pauzy dochází k první komunikaci. Zjišťujeme, kdo je kdo, kdo kam jede. Rovněž zjišťujeme, že auto v Mestre nekončí. Byli na severu na nějaké brigádě a teď jedou všichni společně domů a řidič je bude vysazovat průběžně po celé Itálii, protože on sám jede nejdál. Skoro jsem se zapomněl zeptat, kudyma to vlastně všude jedou. Přes Bari? Cože? To je přes celou Itálii až na jih, sen o luxusních dovolených a nejhezčím italském moři. Sám jede až do Taranta, to už je pod botou. On tam prý bydlí. Ptám se, jestli jedou přes Pescaru. JEDOU! Rušíme výstup v Mestre u Benátek a chceme s nima až do Pescary. Není problém :) Přijde jim to strašně vtipné, jak jsme najednou změnili cílovou stanici.

Píšu o tom SMSku a vrací se mi silné doporučení, abychom jeli až do Taranta, že to je jedno z nejhezčích míst. Jsme ale skromnější, Pescara nám na splnění zážitků snad stačí a budem to mít pak snažší cestu zpátky (rozdíl cca 5 hodin jízdy je už znát).

V Mestre vyhazujem slečnu brazilku na vlak a v autě je tak o kousek místa víc. Frčíme jak o závod, řidič má pedál pořád až na zemi a občas mi přijde, že i přes plné auto jedem možná rychleji než s AudiA6 na Slovinsko. Padova, Bologna, Rimini, Ancona, jedeme asi 6 hodin, když přičtu všechny přestávky na benzínkách, a konečně Pescara. Severní exit, na který jsme chtěli, protože je hned u moře, omylem přejel… Tak že nás prý vyhodí na západním. To jsem se měl ale nejdříve kouknout do mapy, protože pak bych zjistil, že od západního exitu je Pescara ještě dobrých 10 kilometrů. Loučíme se se super odvozem za turniketovým sjezdem z dálnice a přemýšlíme, co teď, když je okolo náš zase jen pletenice dálnic.

Ptáme se staršího pána stojícího vedle své motorky, kterým směrem se máme vydat, když chceme k moři (které jsme široko daleko nikde neviděli). Anglicky zas ani slovo, jen kroutil hlavou něco ve smyslu, že moře tady nikde není a z italštiny jsme odtušili, že tak 10 minut autem a že ať na něco počkáme. Nevěděli jsme na co, ale čekali, za chvíli se objevil Ford Mondeo, ve kterém jela jeho manželka, naznačil nám, ať sedneme do auta, tak jsme sedli a odjeli nevědíc kam. Paní v autě me no inglese, no inglese a smála se. Nerozuměla ani Czech Republic, a tak jsme zkusili Repubblica Ceca. Áááá, Repubblica Ceca, Repubblica Ceca. Praga! Kýváme, že je správně. Praga, Praga, bellissimo! Me – Praga – Due! Usmíváme se, protože nevíme, co na to říct. Repubblica Ceca – Jan Palach!, řekla. To nás velmi překvapilo. Přijedem do Pescary, někde zastavíme a já už vystupuji. Znovu se ptáme na pláž, paní slovu beach nerozumí, naštěstí Julča říká spiaggia. Paní pochopí, skoro násilím mě strčí zpátky do auta, s úsměvem řekne Sorry! a jedem zas úplně jinam.

Jsme vysazeni někde v úplném turistickém centru, kde začíná pláž. Vidím stovky hotelů, restaurací, pizzerií, pláž je přeplněná, lidi se na nás divně dívají. Děkujeme za odvoz a v duchu si říkáme, že jsme mohli do italštiny přeložit něco jako seaside nebo shore, ale vůbec ne beach, protože jsme hlavně potřebovali někde nenápadně postavit stan, levně si nakoupit a být jinde, než všech těchto milion lidí. Pláž a ta nekonečná řada hotelů přece musí někde skončit. Půjdeme podél a až skončí město, tak tam najdem někde nějakou trávu a houští, kde to zapíchnem.

Je děsný vedro a my už jdem hodně dlouhou dobu. Neustále se před námi otvírá další a další řada hotelů, restaurace na pláži nikde nekončí. To prostě nekde skončit musí, ne?

Omyl. Ušli jsme asi 15 km, cca 4 hodiny chůze podél nekončících přeplněných pláží a podle mapy ani Pescara tak velká není! Nikde ani náznak nenápadného místa vhodného pro stan. Už je noc, jsme frustrovaní, hladoví, naštvaní, nevíme, co budeme dělat, protože tady stan prostě nikde nepostavíme. Kašlem na to, dočasně ustupujeme původnímu záměru a jdeme do nejbližší restaurace, kde si objednáme pizzu. Je výborná a není drahá. Jenže pořád nemáme kde spát.

Podle mapy se musíme blížit k ústí řeky do moře, to je naše poslední šance, jinak nevím, co budeme dělat. A skutečně, nedaleko řeky se objevil jak pro nás stvořený, napůl oplocený, neudržovaný a pořádně zarostlý plac. Jdu to prohlídnout, vidím místo pro stan. Padá mi kámen ze srdce, stavíme stan a jdeme spát. Budík na brzy ráno, abychom si mohli včas prohlédnout, kde to vůbec stanujeme, než nás někdo zmerčí a vyžene.

Cestopis o stopování po Evropě III.

Den druhý: Terst, Grado, Belvedere

Ráno vstáváme do krásně čistého a svěžího vzduchu a chválíme si dobrý spánek. Rychle balíme stan, jako poplatek za nocleh uklízíme okolí stanu i po dobrodruzích, co zde byli před námi. Na benzíně zvládáme základní hygienu a vyrážíme pěšky směr Itálie, konkrétně Trieste (Terst). Silnice je na autostop pěkně na prd. Malá, úzká, se špatnou možností zastavit, stopujem bez cedulky, protože jsem si nekoupil tu pitomou smazávací tabulku (kdo čekal, že se objevíme v Itálii z téhle strany :)). Po chvíli to vzdáváme a jdeme dál pěšky, přičemž se nám auta musí vyhýbat. Odbočka do lesní cesty nabízí bezpečnější a příjemnější cestu, jen by bylo fajn, kdyby vedla tam, kam potřebujeme :) Z lesa se ocitáme ve zvláštní dědině, na mapě se jmenuje Krvavi potok, ale na ceduli bylo cosi jiného. Vypadala, jakoby z tama před hodinou všichni utekli uprostřed své rozdělané činnosti, ale byla moc hezká a působivá. Pod kopcem však v dáli vidíme hraniční přechod, kam také zamíříme a během cesty dolů se nám mezi kopci otvírá krásný pohled na Golfo di Trieste.

Na hranicích se nás celník snaží posunky upozornit, že v Itálii určitě nikdo anglicky neumí. Za pohraniční vesnicí, kde vidíme první italskou pizzerii, narážíme na odpočívadlo. Ideální místo pro zastavení. Sundáme batohy a stopujem. Zastaví Opel Tigra, vystoupí sympatická italka možná mladší než my. Nechceme zdržovat, bleskově popadáme všechna zavazadla a běžíme k autu, kam se s krosnama jen taktak nacpeme. Jedeme směr Terst a snažíme se překonávat jazykovou bariéru. Anglicky uměla možná pár základních slov, německy možná tak o 100 slov více, nakonec zjišťujeme, že její táta pochází ze Slovenska a že trochu rozumí slovensky. Kombinací těchto jazyků a posunkováním rukama se nám snaží něco povědět o Terstu, tak intenzivně, že občas zapomíná točit volantem.

Projíždíme Terstem a zanedlouho zastavíme. Jenže nemůžu najít brašnu s foťákem. Obracíme auto vzhůru nohama, ale foťák prostě nemám. V hlavě si přehrávám nástup do auta a uvědomuju si, že jsem ho fakt nechal ležet na tý blbý silnici, když jsme v rychlosti nastupovali. Chvíli mi trvá, než mi dojde, že já skutečně nemám svůj foťák! To snad není možné! Naše řidička volá kamarádce do oné vesnice, aby na to místo běžela a podívala se. Ne. Foťák už tam není. Já prostě ztratil foťák, jsem naprostý idiot. Nadávám si. Nadávám si, ale zároveň se snažím co nejrychleji odhodit ten vztek a špatnou náladu, abych nám nepokazil dovču.

Terst je docela nudné obyčejné město. Dojdeme k přístavu, kde svačíme a sledujeme poletující racky. Pohled na betonové břehy města mi připomíná známou reklamu na lubrikant :) Pro první kontakt s mořem si máčíme nohy, poté vyrážíme dál po betonovém břehu, až narazíme na molo, u kterého kotví nějaké větší lodě pro přepravu lidí. U jedné z nich je fronta lidí, kteří čekají na nalodění. Loď pluje do města, které se prý jmenuje Grado a lístek stojí 5 €. Spontánně nasedáme na loď a až teprve tam koukáme na mapu, kam se to vlastně dostaneme :) Vyplouváme.

Po cca hodině plavby vystupujeme v Gradu. Konečně vidíme písečné pláže, kde se můžem vykoupat. Procházíme město, které ani není tolik město, jako spíš kolonie hotelů, penzionů a apartmánů. Nákup půl litru perlivé vody a dvojky ledové tříště za 4 € neznamená vůbec nic dobrého :( Jdeme na pláž, kde budíme velkou pozornost všech rekreantů, protože s velkýma krosnama na pláž moc lidí nechodí. Voda je špinavá a zadělaná od všech mořských trav a jiného bordelu. Nic moc. Tady určitě dlouho nezůstaneme.

Najít v tomto městě obchod s normálním sortimentem potravin je velký problém. Po hodině hledání jej konečně máme. Na lavičce v pěší zóně narvané lidmi svačíme a opět se na nás všichni dívají jak na exoty, jelikož oni si právě dali dobrou pizzu v restauraci a my tam koušeme kus utrhnutého chleba a štangli Vysočiny.

Hledáme výpadovku z města. Nevypadá to moc dobře. Grado je ostrovní městečko a silnice z něj je spíš takový úzký, umělě vybudovaný koridor vedoucí mořem akorát na šířku silnice a bez krajnic. Tama jít pěšky prostě nemůžeme. Se slovníkem v ruce ukecáváme starší italský pár, který se akorát chystá odjet, aby nás převezli. Stále však neúspěšně, až do chvíle, kdy se objeví nějaký muž hovořící anglicky a vysvětlí jim, že chceme jen převézt přes těchto 7 km, abychom se dostali za tuto nebezpečnou silnici. Nasedáme do stříbrné Alfy 166 a za 2 minuty vystupujeme na pevnině, nedaleko dědiny Belvedere.

Dědina nám nahání hrůzu. Má strašidelnou a tajuplnou atmosféru, víc než polovina baráků je opuštěných a některé jsou rozpadlé. Jediní lidé, kteří jsou v ní, tak pouze projíždějí do nedalekého kempu, kam se jdeme také podívat. Před branou kempu je obrovská fronta lidí, kteří právě přijeli a chtějí se přihlásit na recepci. Procházíme branou, jak kdyby nám to tam patřilo a vůbec nikdo si nás nevšímá. Chodíme kempem a přemýšlíme, že když si támhle postavíme stan, tak se o tom nikdo nedozví. Nakonec nechceme riskovat a vracíme se do Belvedere, resp. až před něj, kde přímo u silnice Grado–Aquileia stavíme stan, avšak mezi malinami, takže na nás není vidět. Ruch silnice po chvíli ani nevnímáme a usínáme.

Cestopis o stopování po Evropě II.

Den první, vyrážíme: Vídeň, Ljubljana, Kozina

Sbalili jsme stan, spacáky, karimatky, jídlo a další věci, zajistili si cestovní pojištění a v pátek brzy ráno vyrazili. Úplně vypínáme mobily, abychom nemuseli nabíjet. Naše místo startu měla být benzínka OMV na Vídeňské, ale ještě než jsme k ní došli, jsme u silnice našli pěkný široký odstavný pruh a zkusili štěstí přímo na výpadovce z Brna. Cedulka WIEN ukazovala náš mezicíl. Za chvilku jsme však pár desítek metrů za námi uviděli stopaře se stejnou cedulí, který nám dělal konkurenci.

Stáli jsme tam asi hodinu a čtvrt, během které nám zastavili dva chlapíci, kteří nám nabízeli, že nás hodí jen kousek, odmítáme, i kolega za námi je pouští dál. Nakonec staví dodávka a z okýnka se ozývá tak jedem, jedem!, bez dotazů naskakujem, berem i dalšího kolegu stopaře a až cestou se kromě cíle našeho kolegy (Chorvatsko) dozvídáme, že nás řidič nás vezme taky jen kousek a vyhazuje nás někde tady. Místo je na zastavení v pohodě, ale auta okolo jezdí tak rychle, že se zastavovat nejspíš nebude nikomu chtít.

Náš kolega má víc štěstí než my, a ačkoliv stojí až cca 150 m za námi, za krátkou chvíli chytá odvoz dál, zatímco my na místě trčíme hrozné tři a čtvrt hodiny v horku. Čekání se ale vyplatilo a staví nám nádherné Audi A6, v němž sedí starší usměvavý pán z Polska, nahází nám batohy do kufru a nasedáme. Trošku láme angličtinu, trošku němčinu, ale i česky malinko rozumí, páč je jeho řeč podobná, takže komunikace není až takový problém. Dozvídáme se, že jede dál než do Vídně, dokonce dál než do Grazu, ale pak chvíli trvá, než nám vysvětlí, kam vlastně dál. Jede až na jih Slovinska nedaleko města Koper do vesnice, jejíž název jsem na mapě nenašel, ale po konzultaci s autoatlasem zjišťuji, že jeho trasa pro nás vůbec není špatná, ba naopak – velmi výhodná. Líbí se nám jeho trasa Vídeň → Graz → Maribor → Ljubljana → Koper a ptáme se, jestli nás vezme dál. No problem :)

Na benzince na hranicích Rakouska a Slovinska kupuji minerálku pro Julču a RedBull v přepočtu za cca 25,— Kč a smíchy se za břicho popadám, jak je tam levno. Zato náš řidič už se tolik nesměje. Slovenia is crazy! a ukazuje dálniční známku, kterou si musel koupit, Minimum: 6 months for 44 €!!!, a říká, že jede jen tam a zpátky. Auto však moc nešetří, jedeme stále v rychlém pruhu a 180 km/h jsem na tachometru párkrát viděl. Když vezmu v potaz, že kromě koupení si známky za celou cestu nezastavil auto, shledávám tento autostop velmi rychlým a pohodlným.

Slovinsko, kterým jsem trochu slepě pohrdal, mě ale příjemně vyvádí z omylu. Nejdříve jsem mile překvapen, jak kvalitní dálnice tam mají, a pak už jsem jenom čumím a slintám na tu úžasnou přírodu, kterou projíždíme, a nemůžu uvěřit svým očím. Tak krásnou krajinu u nás prostě nemáme. Cestou čteme z cedulí vtipné názvy Slovinských vesnic, které připomínají některá česká slova a řehníme se, např. Lopata, Pivka nebo Dobrna :)

Naše cesta končí přesně tady. Benzínka u městečka Kozina je naše výstupní stanice, loučíme se, vytahujem sváču a jdem na benzínku na pivko. Na první pohled mě zaujímá pivo jménem Sarajevsko a ani na chuť není vůbec zlé.

Na mapě je nakreslený autokemp, skoro hned u benzínky. Excuse me, do you speak English? – Oh, yes, of course, everybody here speaks english, can I help you? …odpovídá a potěší nás recepční motorestu, který má na starosti i autokemp. Na patě jsme se však otočili, když jsme zjistili, že bychom za přespání v kempu v našem malém stanu zaplatili něco okolo 500,— Kč (7 € za osobu, stan, auto), což není ve filosofii našeho výletu. Nenápadně zapadám do keřů hledat nějaké nedaleké místo pro stan a snažím se vybírat tak, aby nebylo vidět nejen ze všech stran, ale i ze shora, kvůli tomu neustále hlídkujícímu vrtulníku nad celou naší oblastí. Úspěšně. Náš postavený stan skoro není vidět ani když jsme 5 metrů od něj z každé strany, tak snad ho v noci sami najdeme :) Vracíme se na benzínu na další pivo, ale tam, kde před tím bylo pivo, je jen zavřený regál. Slečna na pumpě vysvětluje, že po 21. hodině prostě alkohol na Slovinsku nekoupíme. Shit. Jdeme dřív spát, ať aspoň brzy vyrazíme do Itálie.

Cestopis o stopování po Evropě I.

Dlouho připravované plány na červencovou dovolenou ve dvou nám selhaly. Nejdříve to měla být Francie s doprovodem bratrance, pak bez něj (rozpočet narostl o ubytování a cestu zpátky), po mírném vystřízlivění už jsme koukali po turistice na Ukrajině či v Rumunsku na koňském povozu (po čemž stále ještě koukáme, ale třeba za rok) a nakonec jsme zjistili, že stěhování nás natolik finančně vyčerpalo, že prostě na dovolenou mít nebudem.

Co s tím? Hlava už mi praská z toho, že jsem pořádně dlouho nevypadl za hranice a Julče jsem akčnější červenec také slíbil… někam prostě vypadnout musíme.

A jak nejvíc ušetřit za cestu? Jet stopem. Jak nejvíc ušetřit za jídlo? Vzít si jídlo s sebou :) Jak nebýt zklamaný? Neplánovat a nemít žádná očekávání. A tak jsme se hecli. Itálie se jeví jako ideální kompromis představ o vzdálenosti, bezpečnosti i cenách.

Naše představa

Na doporučení zkušenějších stopařů volím trasu Brno → Vídeň → Graz → Venezia. Z Benátek pak kam to zrovna pojede. Koukám na severní a střední Itálii, vybírám zajímavá města, kam bychom se rádi podívali a která jsou dobře dostupná. Na severu je prý hnusné moře, pěkné začíná být až někde okolo Pescary a níž, Pescara se tedy jeví jako místo, kam bych fakt chtěl, kdybychom měli na autostopu opravdu štěstí.

Příprava

Do zahraničí jedu stopovat poprvé. Naivně nejdříve tisknu všechny možné kombinace tras mezi městy, které bychom chtěli navštívit (z map na webu), abych měl trochu představu, kam že to vlastně stopujeme, připravuju cedulky na všechny směry a možnosti, které odhaduji, že by se mohly vyskytnout. Kamarád Nino se mě od této činnosti snaží odradit. Vysvětluje, proč je to úplná blbost, předává mi své zkušenosti ze stopování po Evropě a vysvětluje, jak se stopuje efektivně. Na cedulky se vykašli, vem si mazatelnou tabuli a fixy, nikdy nevíš, kam tě stop dovane. Stopni a jeď s ním co možná nejdál to jde a až tam se rozhodni, co dál. Bez podrobné automapy to ani nezkoušej. Uznávám, že potom, co jsem otevřel automapu a viděl ten rozdíl oproti mým mapkám, tak mi došlo, jaké obrovské zatmění mysli jsem měl. Ne, že bych automapu nikdy neviděl :), ale při tisku svých mapek jsem stále uvažoval trochu jako pěší turista. Nepotřebuju vědět, kudy silnice vede a jestli se točí doprava nebo doleva, potřebuju především vědět, kde je jaký nájezd, z jaké strany, v jakém směru dálnice, kde přesně je první či poslední benzínka jakého úseku a podobně. Za toto vzpamatování mu díky. Půjčil mi svůj starý auto-stop autoatlas přejetý kamionem :), ale při hledání italského slovníku jsem v knihkupectví našel v akci pěkný, (o 14 let mladší :)) autoatlas Itálie a od Nina si půjčuju jen stránky, kde je Rakousko. Vyměněných 210 € musí jako pojistka na případné průsery stačit. Pojištění máme.

Co je nového?

Dík za otázku. Tento týden byl trochu náročný. Čas od času přijde důležitá chvíle, kdy se člověk může rozhodnout a díky tomu postoupit o něco dál. A takových v posledních dnech přišlo dokonce více.

Že se něco mění, jsem si uvědomil v posledních měsících. Začal jsem bydlet se svoji parnerkou a potom, co jsme si koupili svůj první vysavač, žehličku, kompletní vybavení kuchyně a další věci, které se obvykle nekupují zas tak mnohokrát za život, jsem zjistil, že některé věci už nejsou takové, jako byly dřív. Že už se o své žití starám jinak. Začínám být více nezávislý od rodičů a svůj život si organizuju sám. Ale dost této vaty.

A co se tedy změnilo? Především to, že jsem za krátkou dobu udělal velmi mnoho pokroků ve všech oblastech, které se mě týkají a které mě zajímaly. Začal jsem lépe využívat svůj čas, abych něčeho dosáhl, abych se něco nového naučil a abych odvedl kus práce, která bude odměněna a nechá ve mně kus zkušeností.

Osud asi viděl, že se příliš rozbíhám, tak mi neváhal do cesty postavit jednu překážku. Zjistil jsem, že od září nemáme kde bydlet, protože na kolejích nás už nechtějí. Takže první zásadní změnou za poslední tři roky je, že…

Odcházím z kolejí. I toto má svoje hodiny a myslím si, že to stejně přišlo v ten správný čas. V něčem mi koleje budou chybět. Mají blízko k přátelům, blízko k studentskému a bohémskému životu a blízko k velmi originálním společenským událostem. A já teď odcházím a budu mít zas blízko k tomu obyčejnějšímu spořádanému životu. Ale nejen k němu. Nyní to budu mít blízko i…

Na Českou. Aby byl odchod z kolejí uskutečnitelný, musí to splňovat i ten další aspekt — musím mít kde bydlet :) Najít byt, resp. při našich finančních možnostech spíš privát, který by odpovídal všem nutným parametrům a požadavkům není nic jednoduchého. Není všechno zlato, co se v inzerátech třpytí. O koupelnu se s dalšími pěti lidmi rvát nechci. Také chci, abych se v místě svého bydliště cítil dobře, měl své soukromí a neměl to daleko, ať půjdu kamkoliv. Těch požadavků je mnoho. Rozebírat to nebudu, kdo mě zná, tak moc dobře ví, jak jsem vybíravý a nekompromisní při výběru snad čehokoliv. Ve správný čas na správném místě udělat správné rozhodnutí (někdo tomu říká mít štěstí) se vyplácí. A proto nás od 1. července již nezastihnete na kolejích, ale v pěkném zrekonstruovaném pavlačovém domě na ulici Slovákova. Jinými slovy dvě minuty chůze od České.

Jenže — bez práce nejsou koláče. Jelikož jsem permanentně hladový a rád bych těch koláčů zporcoval víc, než jich mám ve spižírně a nemusel pak stále čekat, až je maminky a tatínkové upečou, tak jsem se rozhodl…

Pracovat. Ano, čtete správně. Už žádné kšeftíky a melouchy okolo. Ráno brzy vstát, jít do práce a vrátit se odpoledne. A pak si dělat co chci a mít volný víkend. A za měsíc dostat výplatu. Lukáš na to už přišel, ale bylo vás více, kteří ve mně tu výzvu vzbudili a ukázali mi, že to jde. Inu, kdo se včas nerozhodne, ujede mu vlak. A tak jsem nečekal a poprvé odeslal své CV se záměrem získat seriózní práci. Milá paní Táňa mi v telefonu potvrdila oboustranný zájem a navrhla datum pracovního pohovoru. Spolu s kolegou za mnou do Brna jeli až z Prahy, aby si mě pořádně prohlídli. Pracovní pohovor byl příjemný. Následoval písemný test a zkouška v praxi, která proklepla, co všechno neznám. A počínaje dnešním dopolednem se vám mohu představit jako Administrátor linuxových serverů ve společnosti Seznam.

Ale aby to nebylo jen o komerci a konzumu. Dobrovolně přikládám ruku k dílu a začátkem toho měsíce se stávám jedním ze 24 zakládajících členů sdružení Wikimedia Česká Republika. Snad to k něčemu bude.

Co bude dál? Do Seznamu nastupuji 1. srpna, takže si léto stihnu užít dostatečně. Nový zaměstnavatel mi dokonce slíbil, že mě pustí koncem srpna na týden vodu, což je samozřejmě perfektní. Během srpna v Brně bohužel moc nepobudu, čeká mě cca měsíční intenzivní školení, které je vzhledem k teprve rozvíjející se brněnské pobočce pouze v Praze, kde bych měl údajně dostat nějaký firemní byt. Uvidíme.

A to je vše, přátelé…