Martin Zikmund on-line

Cestopis o stopování po Evropě III.

Den druhý: Terst, Grado, Belvedere

Ráno vstáváme do krásně čistého a svěžího vzduchu a chválíme si dobrý spánek. Rychle balíme stan, jako poplatek za nocleh uklízíme okolí stanu i po dobrodruzích, co zde byli před námi. Na benzíně zvládáme základní hygienu a vyrážíme pěšky směr Itálie, konkrétně Trieste (Terst). Silnice je na autostop pěkně na prd. Malá, úzká, se špatnou možností zastavit, stopujem bez cedulky, protože jsem si nekoupil tu pitomou smazávací tabulku (kdo čekal, že se objevíme v Itálii z téhle strany :)). Po chvíli to vzdáváme a jdeme dál pěšky, přičemž se nám auta musí vyhýbat. Odbočka do lesní cesty nabízí bezpečnější a příjemnější cestu, jen by bylo fajn, kdyby vedla tam, kam potřebujeme :) Z lesa se ocitáme ve zvláštní dědině, na mapě se jmenuje Krvavi potok, ale na ceduli bylo cosi jiného. Vypadala, jakoby z tama před hodinou všichni utekli uprostřed své rozdělané činnosti, ale byla moc hezká a působivá. Pod kopcem však v dáli vidíme hraniční přechod, kam také zamíříme a během cesty dolů se nám mezi kopci otvírá krásný pohled na Golfo di Trieste.

Na hranicích se nás celník snaží posunky upozornit, že v Itálii určitě nikdo anglicky neumí. Za pohraniční vesnicí, kde vidíme první italskou pizzerii, narážíme na odpočívadlo. Ideální místo pro zastavení. Sundáme batohy a stopujem. Zastaví Opel Tigra, vystoupí sympatická italka možná mladší než my. Nechceme zdržovat, bleskově popadáme všechna zavazadla a běžíme k autu, kam se s krosnama jen taktak nacpeme. Jedeme směr Terst a snažíme se překonávat jazykovou bariéru. Anglicky uměla možná pár základních slov, německy možná tak o 100 slov více, nakonec zjišťujeme, že její táta pochází ze Slovenska a že trochu rozumí slovensky. Kombinací těchto jazyků a posunkováním rukama se nám snaží něco povědět o Terstu, tak intenzivně, že občas zapomíná točit volantem.

Projíždíme Terstem a zanedlouho zastavíme. Jenže nemůžu najít brašnu s foťákem. Obracíme auto vzhůru nohama, ale foťák prostě nemám. V hlavě si přehrávám nástup do auta a uvědomuju si, že jsem ho fakt nechal ležet na tý blbý silnici, když jsme v rychlosti nastupovali. Chvíli mi trvá, než mi dojde, že já skutečně nemám svůj foťák! To snad není možné! Naše řidička volá kamarádce do oné vesnice, aby na to místo běžela a podívala se. Ne. Foťák už tam není. Já prostě ztratil foťák, jsem naprostý idiot. Nadávám si. Nadávám si, ale zároveň se snažím co nejrychleji odhodit ten vztek a špatnou náladu, abych nám nepokazil dovču.

Terst je docela nudné obyčejné město. Dojdeme k přístavu, kde svačíme a sledujeme poletující racky. Pohled na betonové břehy města mi připomíná známou reklamu na lubrikant :) Pro první kontakt s mořem si máčíme nohy, poté vyrážíme dál po betonovém břehu, až narazíme na molo, u kterého kotví nějaké větší lodě pro přepravu lidí. U jedné z nich je fronta lidí, kteří čekají na nalodění. Loď pluje do města, které se prý jmenuje Grado a lístek stojí 5 €. Spontánně nasedáme na loď a až teprve tam koukáme na mapu, kam se to vlastně dostaneme :) Vyplouváme.

Po cca hodině plavby vystupujeme v Gradu. Konečně vidíme písečné pláže, kde se můžem vykoupat. Procházíme město, které ani není tolik město, jako spíš kolonie hotelů, penzionů a apartmánů. Nákup půl litru perlivé vody a dvojky ledové tříště za 4 € neznamená vůbec nic dobrého :( Jdeme na pláž, kde budíme velkou pozornost všech rekreantů, protože s velkýma krosnama na pláž moc lidí nechodí. Voda je špinavá a zadělaná od všech mořských trav a jiného bordelu. Nic moc. Tady určitě dlouho nezůstaneme.

Najít v tomto městě obchod s normálním sortimentem potravin je velký problém. Po hodině hledání jej konečně máme. Na lavičce v pěší zóně narvané lidmi svačíme a opět se na nás všichni dívají jak na exoty, jelikož oni si právě dali dobrou pizzu v restauraci a my tam koušeme kus utrhnutého chleba a štangli Vysočiny.

Hledáme výpadovku z města. Nevypadá to moc dobře. Grado je ostrovní městečko a silnice z něj je spíš takový úzký, umělě vybudovaný koridor vedoucí mořem akorát na šířku silnice a bez krajnic. Tama jít pěšky prostě nemůžeme. Se slovníkem v ruce ukecáváme starší italský pár, který se akorát chystá odjet, aby nás převezli. Stále však neúspěšně, až do chvíle, kdy se objeví nějaký muž hovořící anglicky a vysvětlí jim, že chceme jen převézt přes těchto 7 km, abychom se dostali za tuto nebezpečnou silnici. Nasedáme do stříbrné Alfy 166 a za 2 minuty vystupujeme na pevnině, nedaleko dědiny Belvedere.

Dědina nám nahání hrůzu. Má strašidelnou a tajuplnou atmosféru, víc než polovina baráků je opuštěných a některé jsou rozpadlé. Jediní lidé, kteří jsou v ní, tak pouze projíždějí do nedalekého kempu, kam se jdeme také podívat. Před branou kempu je obrovská fronta lidí, kteří právě přijeli a chtějí se přihlásit na recepci. Procházíme branou, jak kdyby nám to tam patřilo a vůbec nikdo si nás nevšímá. Chodíme kempem a přemýšlíme, že když si támhle postavíme stan, tak se o tom nikdo nedozví. Nakonec nechceme riskovat a vracíme se do Belvedere, resp. až před něj, kde přímo u silnice Grado–Aquileia stavíme stan, avšak mezi malinami, takže na nás není vidět. Ruch silnice po chvíli ani nevnímáme a usínáme.