Martin Zikmund on-line

Cestopis o stopování po Evropě IV.

Den třetí: Mestre, Pescara

Ráno balíme a jdem k silnici, kterou jsme měli přes noc za hlavou. Koukám do mapy a kroutím hlavou, protože odsud se prostě nemůžeme nikam dostat. Pravděpodobnost, že někdo odsud pojede směrem k Benátkám se blíží nule, navíc za pár kilometrů se kříží dálnice A4 a A20, takže projíždějící auta z kempů pojedou spíš domů na sever, do Německa či Rakouska a budou plné rodin vracejících se z dovolené. Navíc je neděle, což moji domněnku jenom umocňuje a po projetí pár desítek aut zjišťuji, že jsem se nemýlil. Stopujeme a střídáme cedulky na různá města vždy, když dospějeme k tomu, že použitá cedulka je nám na prd. Všechny jsou na prd. Nápad uzrál v hlavě, beru čistý papír a píšu cedulku s velmi jasným a stručným sdělením: A4.

Konečně to klaplo, staví nám nový kombík Opel Vectra, za volantem mladá slečna, kočka, opravdu moc pěkná. Mluví trochu anglicky. Říká, že miluje takovouhle turistiku, proto zastavila, a že jede právě do práce, která je hned u dálnice A4. Vyhodí nás pár desítek metrů před nájezdem, ale naši pozornost upoutá velký Spar, kam míříme nakoupit další vodu.

Jdeme k nájezdu a poprvé vidíme, jak takový nájezd na italskou Autostrádu vypadá. Polilo mě horko, protože mi došlo, že tady nikde auto nestopneme. Nájezd je rovnou z velké nepřístupné křižovatky a člověk, který to má v hlavě v pořádku, za nájezd pěšky určitě nepůjde. Takže si zbývá stoupnout jen někde před křižovatku, jen na jednu ze silnic, která do ní vede, což je třetinový trafik, ještě dělený třema, protože auta odbočují do všech směrů, nejen směrem na dálnici.

Chvíli okolo křižovakty různě přebíháme, abychom si prohlédli, jak dopravní situace vypadá. V třicetistupňovém vedru a na sluníčku funíme, batohy pořádně ztěžkly a stres s náma trochu cloumá. Sledujeme, ze kterého směru nejvíce aut odbočuje na Autostrádu. Sázíme na jednoho favorita a přebíháme na správné místo poblíž benzínky. Trafik je tu hodně intenzivní a auta jedou i docela pomalu, takže šanci snad máme. Cedulka Venezia, Mestre informuje o našem směru. Ani nevím za jak dlouho, ale nebylo to víc než 15 minut, slyším za zády několikrát troubit auto, otočím se a mávají na nás nějací lidé u velkého auta a zároveň vidím, jak v autě přeskládávají zavazadla.

Rychle balíme věci, běžíme k autu. Je to docela pěkný van – Opel Vivaro – a je fakt fest nacpaný jak lidma, tak kuframa a batohama až po střechu. Jsou to hodně mladí lidé, aspoň půlka z nich určitě mladší než my, veselí, vysmátí, trhlí. Nemůžem uvěřit, že kvůli nám všechno přeskládali, abychom se tam ještě nacpali. Do prostřední řady sedaček si sedají čtyři, aby v poslední řadě byli aspoň dvě místa pro nás a zbytek kufrů. Naskládáme se bez problémů. What's the station?, volá někdo z předu. Vyjíždíme.

Trochu anglicky umí jen slečna vpředu, pěkný kus (nakonec zjišťujeme, že je brazilka), zbytek ze sebe láme pár slov anglicky spíš pro pobavení zbytku lidí. Hudba hraje tak nahlas, že to je i na mě moc, v autě se směje a blbne a my zas nevěříme svým očím, koho jsme to zastavili :)

Během první pauzy dochází k první komunikaci. Zjišťujeme, kdo je kdo, kdo kam jede. Rovněž zjišťujeme, že auto v Mestre nekončí. Byli na severu na nějaké brigádě a teď jedou všichni společně domů a řidič je bude vysazovat průběžně po celé Itálii, protože on sám jede nejdál. Skoro jsem se zapomněl zeptat, kudyma to vlastně všude jedou. Přes Bari? Cože? To je přes celou Itálii až na jih, sen o luxusních dovolených a nejhezčím italském moři. Sám jede až do Taranta, to už je pod botou. On tam prý bydlí. Ptám se, jestli jedou přes Pescaru. JEDOU! Rušíme výstup v Mestre u Benátek a chceme s nima až do Pescary. Není problém :) Přijde jim to strašně vtipné, jak jsme najednou změnili cílovou stanici.

Píšu o tom SMSku a vrací se mi silné doporučení, abychom jeli až do Taranta, že to je jedno z nejhezčích míst. Jsme ale skromnější, Pescara nám na splnění zážitků snad stačí a budem to mít pak snažší cestu zpátky (rozdíl cca 5 hodin jízdy je už znát).

V Mestre vyhazujem slečnu brazilku na vlak a v autě je tak o kousek místa víc. Frčíme jak o závod, řidič má pedál pořád až na zemi a občas mi přijde, že i přes plné auto jedem možná rychleji než s AudiA6 na Slovinsko. Padova, Bologna, Rimini, Ancona, jedeme asi 6 hodin, když přičtu všechny přestávky na benzínkách, a konečně Pescara. Severní exit, na který jsme chtěli, protože je hned u moře, omylem přejel… Tak že nás prý vyhodí na západním. To jsem se měl ale nejdříve kouknout do mapy, protože pak bych zjistil, že od západního exitu je Pescara ještě dobrých 10 kilometrů. Loučíme se se super odvozem za turniketovým sjezdem z dálnice a přemýšlíme, co teď, když je okolo náš zase jen pletenice dálnic.

Ptáme se staršího pána stojícího vedle své motorky, kterým směrem se máme vydat, když chceme k moři (které jsme široko daleko nikde neviděli). Anglicky zas ani slovo, jen kroutil hlavou něco ve smyslu, že moře tady nikde není a z italštiny jsme odtušili, že tak 10 minut autem a že ať na něco počkáme. Nevěděli jsme na co, ale čekali, za chvíli se objevil Ford Mondeo, ve kterém jela jeho manželka, naznačil nám, ať sedneme do auta, tak jsme sedli a odjeli nevědíc kam. Paní v autě me no inglese, no inglese a smála se. Nerozuměla ani Czech Republic, a tak jsme zkusili Repubblica Ceca. Áááá, Repubblica Ceca, Repubblica Ceca. Praga! Kýváme, že je správně. Praga, Praga, bellissimo! Me – Praga – Due! Usmíváme se, protože nevíme, co na to říct. Repubblica Ceca – Jan Palach!, řekla. To nás velmi překvapilo. Přijedem do Pescary, někde zastavíme a já už vystupuji. Znovu se ptáme na pláž, paní slovu beach nerozumí, naštěstí Julča říká spiaggia. Paní pochopí, skoro násilím mě strčí zpátky do auta, s úsměvem řekne Sorry! a jedem zas úplně jinam.

Jsme vysazeni někde v úplném turistickém centru, kde začíná pláž. Vidím stovky hotelů, restaurací, pizzerií, pláž je přeplněná, lidi se na nás divně dívají. Děkujeme za odvoz a v duchu si říkáme, že jsme mohli do italštiny přeložit něco jako seaside nebo shore, ale vůbec ne beach, protože jsme hlavně potřebovali někde nenápadně postavit stan, levně si nakoupit a být jinde, než všech těchto milion lidí. Pláž a ta nekonečná řada hotelů přece musí někde skončit. Půjdeme podél a až skončí město, tak tam najdem někde nějakou trávu a houští, kde to zapíchnem.

Je děsný vedro a my už jdem hodně dlouhou dobu. Neustále se před námi otvírá další a další řada hotelů, restaurace na pláži nikde nekončí. To prostě nekde skončit musí, ne?

Omyl. Ušli jsme asi 15 km, cca 4 hodiny chůze podél nekončících přeplněných pláží a podle mapy ani Pescara tak velká není! Nikde ani náznak nenápadného místa vhodného pro stan. Už je noc, jsme frustrovaní, hladoví, naštvaní, nevíme, co budeme dělat, protože tady stan prostě nikde nepostavíme. Kašlem na to, dočasně ustupujeme původnímu záměru a jdeme do nejbližší restaurace, kde si objednáme pizzu. Je výborná a není drahá. Jenže pořád nemáme kde spát.

Podle mapy se musíme blížit k ústí řeky do moře, to je naše poslední šance, jinak nevím, co budeme dělat. A skutečně, nedaleko řeky se objevil jak pro nás stvořený, napůl oplocený, neudržovaný a pořádně zarostlý plac. Jdu to prohlídnout, vidím místo pro stan. Padá mi kámen ze srdce, stavíme stan a jdeme spát. Budík na brzy ráno, abychom si mohli včas prohlédnout, kde to vůbec stanujeme, než nás někdo zmerčí a vyžene.