Martin Zikmund on-line

Cestopis o stopování po Evropě VI.

Den šestý: Cesta domů, pokus první

Chtěli jsme se ještě koupat, jenže moře se stále neuklidnilo. Místo pláže jdeme naposled do obchodu koupit si jídlo na cestu zpět. Místnímu oblíbenému fousatému bezdomovci dáváme naši kolejní deku, se kterou se nám už nechtělo tahat a on na nás zírá jak na spasitele a mnohokrát děkuje.

Jdeme po silnici z Montesilvana a podobně nenápadně jako s Pescarou navazuje další město, Sant' Angelo. Podle mapy by z něj měl být opět nájezd na Autostrádu. Bohužel doslova. Vidíme podobně frustrující dopravní situaci jako před pár dny u A4. Jenže tentokrát je to úplně v háji. Nájezd na dálnici opět z křižovatky, ale navíc uprostřed města, okolo parkoviště, odbočky na všechny strany a uprostřed křižovatky navíc stojí policie a náhodně staví auta na prohlídku. Ze zoufalství vybíráme jednu silnici vedoucí směrem ke křižovatce, stojíme na ní s trapnou cedulkou na několik set kilometrů vzdálené město a stopujeme auta, která ale míří na úplně všechny směry. Výrazy v obličejích řidičů radši nebudu popisovat.

Už už jsme to balili, že zkusíme vymyslet nějaké alternativní řešení. Schováváme ceduli, když najednou zastaví dodávka, Ford Transit. Mladý sympatický řidič nám vysvětluje to, co už dávno víme, a to, že tady žádné auto nechytíme. Paradoxně však tím, že zastavil, dokázal, že to není úplně pravda :) Nabízí odvoz na benzínku. Jasně, že berem. Chtěl jsem batohy naházet do nákladního prostoru, ale když jsem otevřel dveře, vypadlo na mě asi dvacetikilový kus vepřového masa. Takže nakonec batohy na klíně, chvilku to vydržíme. Italština je zas velká jazyková bariéra, avšak když jsme řekli, že jsme z Čech, povídal, že je z Chorvatska, tak že bude mluvit chorvatsky a že si asi budeme rozumět líp. Měl pravdu. Vyhodil nás až na první benzínku na A25 a povídal, že tady auta na směr Bologna, Padova chytíme určitě. Taky nám dal pár vzácných rad, jakým městům se máme na autostop raději vyhnout a podobně.

Na benzíně použijem podchod pod dálnicí, abychom se dostali na náš směr. Sedáme na lavičky, které jsou hned vedle výjezdu na dálnici, a chystáme cedulku. Ukážu ji hned na první kamion, který tam zatím ještě stojí, a řidič kroutí hlavou, že ne-e. Projedou asi ještě 4 auta, která nás spokojeně ignorují, a pak onen první řidič vystupuje z kamionu, mává na nás a křičí Bolóňa, Bolóňa. Asi si to rozmyslel, berem batohy a běžíme. Je to starý hnusný kamion, Julča zabírá sedačku spolujezdce a já sedím na tvrdém úložném prostoru mezi. Sklopit zadní pohovku se mu nechtělo, tak to budu muset vydržet cestou na tvrdém.

Italština je opět jediný možný způsob dorozumění. Řidič, něco okolo 4O let, na nás nejdřív něco mluví, ale pak to vzdává, i my to vzdáváme a jedeme mlčky 80 km/h. Po půl hodině však vysloví něco, co zní jako nadávka. Při pohledu do zpětného zrcátka už chápu. Modré majáky, Polizia Stradale za námi, předjíždí nás a navádí na odpočívadlo. Řidič připravuje kopu dokladů, otvírá tachograf a bere starší kolečka. Prokazovat se musíme i my. Když policista pochopí, že na nás italsky nemůže, chvíli kouká do země a zamýšlí se a pak z něj vypadne What in Italy?. Vysvětlujeme, že jsme na dovolené a že se vracíme domů, jenže to už policista asi nerozumí a jen kývá, jakože chápe. Prověření, jestli nejsme pohřešovaní nebo hledaní zločinci trvalo snad čtvrt hodiny, ale nakonec bylo vše v pořádku a pokračujeme v cestě. Za další půlhoďku stavíme na benzínce a řidič naznačuje, že si musí dát pauzu.

Jdem se projít okolo benzínky a Julča najednou zahlédne český kamion. Neváhám ani vteřinu a běžím se zeptat. Řidič se začne smát. Jo, že nás klidně vezme, jen že tu je malý problém, ale že to nějak vyřešíme. Nakonec z něj vypadne, že dokonce jede i na Brno. Máme strašnou radost z této náhody a jdem našemu italskému řidiči oznámit, že s ním už nejedem.

Malý problém je to, že on už veze další dva stopaře, ale sranda prý musí být :) Stopaři jsou z Polska, mladý pár, o 3 nebo 4 roky mladší než my. Bavíme se jenom anglicky, mladý řidič, Deny, válí angličtinu perfektně, ale čeština mu zas tak čistě nejde. Bylo to něco mezi češtinou, slovenštinou a ještě něčím. Prý, že je Chorvat, ale žije v Čechách. Naši polští kolegové měli v plánu Španělsko, ale že narazili na něj, tak si nejdřív projedou Itálii tam a zpátky a teprve pak vyrazí do Španělska. Deny nám před jízdou oznámí, že s námi cestuje ještě pes :) Pozve nás před jízdou na kafe a vyrážíme.

Na zadní sedačce jsme se mačkali tři lidi, lednice a obrovská hromada plyšáků, které řidič vozí s sebou, ale cesta byla pohodlná. Aby ne, jeli jsme si luxusním Volvo FH12, s kabinou u silnice snad níž než mají osobáky a se super výbavou. Zatímco s minulým řidičem jsme se na 80 km/h rozjížděli snad minutu, tady nepoznávám žádný velký rozdíl od osobního auta. Malé štěňátko, které si Deny opatřil před dvěma dny, prý za kafe, nám dělá roztomilou společnost. Jmenuje se Dino, ale Deny mu říká Hňup.

Na benzínce u Rimini vyhazujeme své polské kolegy, vyměňujeme si kontakty a loučíme se. Deny říká, že se jdem nažrat. Vysvětlujeme, že máme vlastní jídlo, ale vrací se nám nechápavý pohled, a ať nekecáme a jdem se s ním nažrat. Dostáváme tác do ruky a Deny objednává. Čerstvé steaky, hranolky, brambory, těstoviny, salát, sýry, pečivo, pití, pivo i víno a na množství vůbec nešetří. U kasy pak platí jídlo pro všechny ve výši našeho rozpočtu na celou dovolenou a ještě doobjednává kávu.

Konečně zas jedeme. Deny jede do Rakouska vyložit náklad a pak má jet domů přes Brno. Cestou furt něco mluví, sází sprosté vtipy a vypráví neuvěřitelné příběhy z jeho cest. Dozvídáme se, že hovoří plynule osmi jazyky, že je stejně starý jako já, že jednou bral 8 stopařů naráz a dostal 3500 € pokuty, a že ho jednou ve Francii chytli policisté a chtěli odvést na psychiatrii, když zjistili, že má za sebou 27 hodin nepřetržité jízdy a že máme kdykoliv zavolat, až budem chtít někam jet, že dělá dobrovolnou mezistátní dopravu pro každýho, kdo mu řekne.

Večer kotvíme na benzíně. Na horní úzké posteli v kabině se prý určitě vyspíme oba, protože i polští stopaři to zvládli. Skládání se do tak úzkého prostoru je vtipné, sice chvíli hledáme pozici, ale nakonec usínáme.