Martin Zikmund on-line

Cestopis o stopování po Evropě VIII.

Den osmý: Noční sprcha a cesta domů, pokus druhý

Asi ve tři v noci nás probudí šílená sprcha na stan. Chvíli poslouchám a zjišťuju, že nás ostřikuje nějaká stříkačka, možná z vedlejšího pole. Po cca 10 minutách to na pár vteřin ustane a najednou jsme pod proudem asi 10x horším. Pomalu mi dochází, že se okolo nás z trávy vysunuly zavlažovače na trávu a perou do nás vodu ze všech stran. Jeden je hned za stanem a máme to hned z první řady. Asi 20 minut jsme pod těžkou palbou, vevnitř však naštěstí sucho. Ráno musíme balit mokrý stan.

Deny má pro nás ještě horší zprávu než včera: Zahradní stroje nejsou připraveny, dostal nový úkol, jet naložit do Milana a s nákladem jet někam do Anglie. Představy o cestě zpátky se zhroutily. S omluvou nás vyhazuje na jakési benzínce u Verony, vyměňujem si čísla a odjíždí pryč. Už jsem skoro zapomněl, jak těžký mám batoh.

Jenže z benzínky se nejde dostat. Potřebujeme na opačný směr a na benzíně není ani podchod, ani východ zadem. Je celá oplocená a vesnici vedle sice vidíme, ale přes plot. Ven se jde dostat prostě jenom autem přes dálnici. Všímáme si však velkého otevřeného transformátoru, který je asi právě v údržbě, ale technik tam není. Transformátor má vchod z obou stran… šťastní za tuhle náhodu procházíme transformátorem ven z benzínky a ve vesnici hledáme nějaký obchod.

Nakoupíme a jdeme směrem, kde si myslíme, že bude nadjezd nebo podjezd pod dálnicí. Potřebujeme na druhou stranu. Hodinu a půl chodíme po pletenici silnic a úplně se ztratíme, benzína naproti jakoby se vypařila, cestu k ní nemůžeme najít a ačkoliv jsme na druhé straně, nemůžeme se k dálnici ani dostat a do toho nás mate dálnice druhá, která se s tou první kříží nedaleko, až úplně ztratíme ponětí, která ta naše dálnice vlastně je. Zoufalí se po dvou hodinách vracíme do vesnice a ptáme se mladíka v místní mototechně. Přinese papír a tužku, abychom mu mohli nějakým jazykově nezávislým způsobem naznačit, co vlastně chceme. Dlouho nemůže pochopit, proč nejdeme tam, kam nás posílá, až pochopí, že my prostě nemáme auto, že jsme tu pěšky. Přemluvíme ho, aby nás odvezl někam, kde to pro nás bude lepší.

Nasedáme do auta a jedem několik minut, vyhazuje nás před nájezdem na směr Venezia. Vytahujem už zmačkané cedulky a stopujem, půl hodiny, hodinu. Každej řidič rozhazuje rukama, kroutí hlavou, ukazuje na jiné směry a já cítím, že tady to prostě nepůjde, protože je něco ve vzduchu. Balíme a jdeme směrem k nájezdu. Všímám si, že tady je nájezd na všechny směry a že většina aut asi jede na Padovu.

Vystoupáme na jeden malý nadjezd nad dálnici, abychom se koukli, jak dálnice v obou směrech vypadá a jestli něco neuvidíme. Bingo! V dáli vidíme benzínu Agip, to je naše šance. Jdem zpátky dolů a jdeme po malé silnici, která vede poblíž podél dálnice a doufáme, že se dostaneme někam k benzíně. Cestou narážíme na ekofarmu a jdeme nektarinkovým a kiwiovým sadem. Dorazíme konečně k benzínce zezadu. Jenže benzínka je kompletně oplocená vysokým plotem a zadní brána zamčená. Nevíme co dál, zkusíme to přes sad, kterým se dostaneme až k dálnici, ale až tam jsem si všiml, že v Itálii jsou všechny dálnice oplocené ostnatým drátem a přístup k nim je nemožný z jakéhokoliv jiného místa než je nájezd.

Zas začíná zoufalost. Vracíme se k bráně benzínky a zkoušíme zvonit, jestli nás někdo nepustí. Po čtvrtém zazvonění se interkomu ozývá hlas. Jak však uslyší angličtinu, odmítá cokoliv a zavěsí. Nevíme, co dál. Napadla mě však spásná myšlenka. Beru do rukou své klíče a strkám je do zámku z boku, odklapávám západku zaháknutím klíče a otvírám si bránu sám. Heuréka! Po asi 3 4 hodinách opět na správném místě a můžeme pokračovat ve stopování. Ledová voda z benzínky nás teď velmi potěší.

První, co děláme, je, že prohledáváme celé parkoviště a hledáme nějaké české auto. Julča zas boduje. Našli jsme kamion DAF ze Zlína. Chvíli čekáme a objeví se hubenější sympatický řidič. Rád by nás vzal, jeví se ochotně, ale říká, že už teď bere jednoho člověka navíc. Vysílačkou se snaží po dálnici najít další české kamiony, aby nám pomohl dostat se domů. Neúspěšně. Nakonec nás bere, ale musíme jet trochu schovaní. Bohužel si musí za pár hodin dát devítihodinovou pauzu, takže nás může hodit nejdál do Rakouska. Nevadí, jedem.

Cestou vyprávíme, jak jsme se sem dostali a co se nám všechno přihodilo, a řidič se tím dobře baví. Jedeme asi hodinu a půl a před námi se objeví kamion DAF s nápisem Mikulov. Vysílačkou se s ním spojíme a snažíme se zjistit, jestli náhodou nejede na Brno. Jede do Pohořelic u Brna, a má to cinklý, takže to jede na jeden zátah. Souhlasí, že nás vezme. Domlouváme si odpočívadlo, kde přestoupíme.

Řidič, o něco starší než já, jede s chlaďákem a bere nektarinky, rajčata a saláty z Itálie do Čech. Než vyjedeme, čekáme ještě asi hodinu na jeho kolegu, co jel za ním a zdržel se. Za tu dobu nám o sobě řek spoustu věcí a my jsme stihli taky povyprávět. Vyrážíme na snad poslední cestu.

Náš DAF je opravdu staršího ročníku, jízda je fakt tvrdá a každá prasklina v silnici je pořádně cítit, navíc nefunguje klimatizace, vedro, ale přežíváme. Dozvídáme, že půlka Itálie pije mléko z Kunína a vůbec o tom netuší, taky se dozvídáme, proč už to tak dlouho nebude. Řidiči spolu přes vysílačku furt něco melou a občas je to vtipné. Stavíme na grilované kuře a už se pomalu ztmívá.

Najezení kuřetem zas nasedáme do kamionu a řidiči si chystají a vyměňují filmy, aby měli na co koukat během cesty. Prý díky tomu za volantem neusínají. Vyrážíme. Villach, Klagenfurt, Graz, Wien, koukáme už na třetí film v kuse a já mezitím řeším, jak se ve čtyři ráno dostaneme z Pohořelic u Brna. Neuvěřtelná náhoda, že kamarád Nino je zrovna tuto noc nedaleko Pohořelic na nějaké akci a má auto. Prosíme o odvoz, půjde to. Super.