June 2, 2007
Hudba, od malička a plnými doušky…
Hudba je něco, co ovlivňovalo můj život už od dob, kdy jsem začal vnímat, že něco hraje. Inspiroval mě k ní vždycky můj táta, věrný fanoušek klasických rockových kapel sedmdesátých let. Jako malej prcek si vzpomínám, že domů tahal tajně vykšeftované magnetické pásky, které jsme na kotoučáku přehrávali, a já začínal vnímat první názvy kapel, první motivy a melodie něčeho, co pak budu milovat minimálně podstatnou část svého života. Díky tátovi a jeho vlivu jsem teď schopný rozlišit pocitvou hudbu poctivého hudebníka od odfláknutého komerčního braku. Díky tátovi jsem se také naučil správně vyslovovat první anglické názvy, a to jako například Foreigner [forejdžn], Waters [vaters], Wall [vál].
Od doby, co si hudbu vybírám sám, jsem prošel velkým vývojem; přes dětské diskotéky, Pecku (kdo pamatuje?!), Medúzu, Eso, puberťácké diskotéky, hity barových jukeboxů až po styly, které se ve mně ukotvily pevně jako kov a skála a nechtějí mě pustit (a já jim za to dík). Během tohoto celého období jsem ale nikdy nezapomněl na klasiky, u kterých jsem začínal dřív než u Dády Patrasové, a během libovolné doby mého dospívání jsem si je rád upřímně poslechl, aniž bych nad fotrofskou hudbou ohrnul nos. A bez nadsázky, hudba se stala, vedle zdraví, rodiny a přátel, jednou z nejcennějších věcí, které mám.
O stabilitě vlivu mého táty mě nedávno přesvědčila i má malá sestra, které je sedm osm která teď dokončila první třídu. Pozvala mě do obýváku, na špičkách se natáhla do vysoké poličky se sbírkou CDček s tím, že mi něco pustí a že prej budu koukat. A že jsem koukal. Pustila KISSáky a začla do toho pařit jak na šmouly. To je mi vzorová výchova!
Ale proč jsem to vůbec začal. Někdy v roce 2003 jsem zjistil, jaké to je být na opravdu velkém rockovém koncertě. V tu ránu opadly poslední zbytky vlivu diskošek a popíků a já najednou věděl, že tohle je to, co vždycky chci. Otevřel jsem se novým kapelám a věděl jsem, že živý koncert je to nejlepší, jak si mohu hudbu dopřát. Hodně mi k tomu pomohly festivaly Masters of Rock. Díky nim jsem viděl kapely, které by k nám jinak asi nepřijely. Díky těmto zkušenostem jsem začal cíleně vyhledávat a hltat koncerty oblíbených kapel, jak jsem jen mohl.
Ovšem někdy to prostě nevyšlo. Peníze, čas, parťák či rozumné spojení nebylo a já měl smůlu. Často se pak stalo, že po přečtění všech recenzí a zkouknutí DVDček s živými koncerty kapely jsem se měl chuť propadnout hanbou za to, že jsem nevynaložil všechny prostředky a nevyužil všechny cesty k tomu, abych se na koncert dostal. Jedním z takových byl např. koncert Metallica na začátku léta 2004. Druhým takovým bude koncert Ozzy Osbourne 26. června 2007, u kterého více než kdy jindy platí, že kdo pozdě chodí, sám sobě škodí! Hanba mi! Jsou prostě zážitky, které se už pravděpodobně nikdy nezopakují, protože objekty našeho zájmu už brzy odejdou do důchodu.
Ale znova – proč že jsem o tom vůbec začal psát? Protože jsem se rozhodl, že takovou kravinu už prostě nikdy neudělám! Kdo váhá, tomu vlak ujede. Bude koncert? Koupit lístek, okamžitě a na to nejlepší místo! Žijem jen jednou a poslouchat pak dokola své svědomí prostě nehodlám.
Pro toto téma je zrovna takové zajímavé období. Nejen, že první pololetí letošního roku jsem měl (a budu mít) zdaleka nejvíc hudebních akcí, ale také proto, že toto období je ve znamení těch největších a nejsilnějších koncertních zážitků, které může rockový nostalgik zažít. Jsou to dva koncerty, které se v budoucnu těžko budou něčím překonávat, protože málokdo ovlivnil hudbu minulého století tak významně jako tito lidé:
- Roger Waters – The Dark Side of the Moon Live
13. 4. 2007 (info, pár fotek) - Genesis – Turn It On Again (Tony Banks, Phil Collins & Mike Rutherford)
20. 6. 2007
Na Genesis ještě lístky jsou, neujíždí vám také náhodou nějaký vlak?
Jesus, he knows me… and he knows I'm right!
